Odcházení
Na podzim jsem odešel načas z Hradce i ze vztahu. Strávil jsem tady spoustu času zkoušením, začínáním, učením, stavěním. . . a málo jsem někdy udržoval, napravoval, prohluboval, vracel se. Chtěl jsem si naposledy zacestovat na delší dobu, užít si volnější režim. Byl to cíl z doby, kdy jsem se sem přistěhoval a myslel si, že je ještě brzy na to se usadit.
Po třech letech single jsem tu potkal tebe. Oba jsme se zrovna protloukali tímhle městem a čekali, co přijde. Přišlo to, že jsi se do mě zamilovala. Ale já se nedokázal uklidnit, užít si, že je tu po 10 letech někdo, kdo o mě opravdu stojí. Usínala jsi a líbala mi ruce. Kdybys tu teď byla, oplatil bych to a pošeptal ti do ucha, že tě zbožňuju.
Neuměl jsem si poradit s tou tvoji naštvaností. Pořád muselo na něco nadávat a člověk netušil, kvůli čemu bude zas zle. Chtěla jsi jinou práci. Chtěla jsi studovat design. Doufal jsem, že když budeš dělat, co máš ráda, najdem klid a vytvoříme něco, co si člověk chce nechat v životě napořád. Jenže jsem doplatil na svoji neschopnost komunikace s kýmkoliv, na kom mi záleží.
Hnout jsem se nakonec musel. Nepřinutil jsem se tady zůstávat. Jednou se totiž chci vrátit k nám domů. Necítím se tady šťastnej a nadávání neubývalo. Ale ze všech možností, jak to provést jsem asi zvolil tu nejblbější. Vzal jsem teda naposled Harlyho ven, když jsi mě poprosila, abych ho ještě vyvenčil. Šli jsme v Plačicích na hřiště, já mu povídal, že doufám, že se nevidíme naposledy (což jsme se naštěstí neviděli). Pak jsem se vrátil k tobě domů, vzal si zbytek věcí, knížku a klíče ti nechal tam, co vždycky.
Šel jsem se ještě podívat na Slezské a k Rotundě, kde jsme se potkali poprvé. Koupil jsem ti tam čaj, jenže jsi přišla tak pozdě, že jsem ho studenej vylil. Myslel jsem, že to zvládnu úplně v pohodě. Ale pár měsíců potom je všechna svoboda, kterou jsem získal, nejlíp vystižená pohledem do stropu novohradecké ubytovny. Nemusím mít nic z toho, co jsem si naplánoval. Pro tebe je to pryč, ale chtěl bych tě vidět se na mě zase smát. 