Bali a návrat domů, část 2.
Nejdřív se na člunu přesouváme na ostrovy Gili Air a Gili Meno. Do souostroví patří i Trawangan, ale ten vynecháváme. Oba ostrůvky jsou tak malé, že tu ani nejezdí motorky. Jenom kola a koňské povozy. Pěšky se dají obejít během hodiny až dvou, takže rychlejší doprava ani není potřeba.
Půjčujem si vybavení a jde se šnorchlovat. Korálové útesy kousek od břehu jsou vyhlášené. Ryb je tu fakt spousta, místy to připomíná plavání v akvárku. Njevětší radost nám ale dělá, když jednoho dne při potápění narazíme na mořské želvy.
Po pár dnech v tomhle kýčovitě hezkém prostědí se přesunujeme na Lombok. Je trochu divočejší, ale pořád krásný. Plánuju tu trochu surfovat a na přesuny si půjčujem skútr. Ani jeden z nás ho předtím neřídil, takže se učíme za jízdy. Podle toho to i vypadá, ale zlepšujem se.
Taky jsme píchli, takže musíme využít služeb pneuservisu. Lokálové nás ochotně berou na hůl, ale rozčiluju se spíš z principu. V přepočtu na naše peníze nám může být jedno a stejně bychom toho s prázdným kolem moc nenajezdili. Dál obrážíme pláže a prozkoumáváme divočinu. Padneme i na jeden vyhlášený surfařský spot, kde se se vlny dělají daleko od pobřeží. Tedy pobřeží tak daleko není, ale jsou to neschůdné skály. Najímáme si loďku, se kterou nás místní chlapík doveze až k vlnám. Marťa se do surfování už nežene, tak musí chudák čekat. Po hodince a půl se sotva škrábu zpátky na palubu, ale zajezdil jsem si. Poslední surfování tady stálo rozhodně za to. Téměř patnáctiměsíční dobrodružství končí. Vracíme se domů.
Na podlaze v hale pražského letiště je vydlážděný globus. Koukal jsem na něj před odletem, než jsme si šli na záchod píchnout injekci na ředění krve a bylo mi špatně z nervozity. Teď na něj koukám znovu. Vracíme se zkušenější, odvážnější, doufám že skromnější, přátelštější, otevřenější, starší, opálení, šťastní.
A aniž bychom se o tom bavili, jsme si vědomi toho, že spolu nezůstaneme. Nic zásadnějšího ale ani jeden z nás už možná nikdy nepodnikne.