Jak se žije s klinickou depresí
Debilně.
V těch nejobtížnějších momentech je to asi jako kdyby vám někdo vnutil velkýho černýho psa a ten si pořád lehal před všechno,co máte rádi a nechtěl vás k tomu pustit. Taky byste dřív nebo později začali koumat, jestli ho nemáte radši utratit. Nebo sebe. A to mám psy rád. Sebe celkem taky. Pro většinu lidí by tohle zjištění bylo překvápko. Nic jsem jim o tom neřekl. Možná jsem na to nevypadal, nebylo to na mně poznat. Byl jsem v pohodě. Zkrátka je minimum těch, kterým jsem se svěřil. Myslím, že jich je méně, než pět. Pokud mezi ně nepatříte tak nejspíš proto, že jsem vám ale hlavně sobě nevěřil.
Zvlášť u chlapů je to celkem nepříjemný přiznání. Jejich život plný ega, testosteronu a skrývání komplexů za rádoby drsňáctví připomíná fotbalovou kabinu. Přijde mi, že dost lidí si tohle přiblbý chlapáctví plete s chlapstvím. To druhý pro mě vždy bylo spíš o tom, že člověk sice udělá chybu, ale pak si to uvědomí, přizná a řekne: „Ok, byla to blbost, promiň. Tyhle a tyhle věci můžu udělat, abych to napravil.“ No a pak je udělá. Bez ohledu na to, jaká byla odpoveď.
Každopádně slabost se neodpouští a tím spíš ne slabost tohohle druhu. Navíc „depku“ má přeci dneska skoro každej. Zvykli jsme si takhle nazývat skoro každé zhoršení nálady. Ke všemu to ještě není přitažlivý. A chcete mít sex, nebo snad nedej bože, dokonce vztah, žejo. Aspoň někdy.
Jak to ale celý funguje? V těch nejhorších dnech vznikne jakási spirála. Člověka normálně baví chodit trénovat, jezdit na výlety, fotit, povídat si s lidma. A najednou konec. Nic z toho nedokáže vzbudit radost. Takže úplně dojde energie se těm činnostem věnovat. To prý způsobuje fakt, že mozek přijde o schopnost tvořit a přenášet ty hormony, které souvisejí s pocitem štěstí. Jedinou možností je v těhle činnostech pokračovat „na autopilota.“ Dělat je i přesto, že z nich nemůžete mít dobrej pocit. To moc smysl nemá, protože člověk má potom někdy chuť z tréninku odejít po pěti minutách. Ale je to pořád lepší, než upadnout do letargie úplně.
Nejoblíbenější částí dne se stane noc. Pokud tedy můžu usnout. Spánek přináší trochu nové energie a hlavně při něm člověk nevnímá. Naopak nevýhodou je ranní zklamání. Probuzení se s faktem, že se nic nezměnilo. Aniž by se člověk dokázal někam posunout, musí zase projít celým dnem bez nároku na to, že by se z něčeho zaradoval. Přestože se možná bude muset smát.
Fyzicky se to projevuje tak, že je člověku většinu dne špatně od žaludku. Cítí tlak na hrudi, který je občas tak silný, že musí zastavit a parkrát nadechnout. Hlava pracuje na plné obrátky, takže začne bolet a nevyhnutelně přijde i únava.
Jeden člověk říkával, že jeho hlava není bezpečná čtvrť. Že by tam neměl chodit sám. Měl pravdu, výhodou je, pokud tam člověk opravdu sám nemusí. Bohužel jsem si nikdy nenavykl svěřovat se. Nemám tušení, proč jsem si v mládí nevytvořil dva zvyky. Svěřit se a říct si o pomoc.
Blbý je i to, že se tahle sranda vrací v jakýchsi cyklech. Tak jako události z roku 2016 u mě způsobily to, že se projevila poprvé, stavá se dál, že ji něco zpustí. Často je to zhoršení počasí na podzim v kombinace třeba s emočně náročným obdobím, nebo rozchodem.
To si člověk říká, že má to nejhorší za sebou a najednou se vše vrátí. Svoje možná nejlepší roky trávím ve třech stavech: Relativně v pohodě, bez příznaků, bez temnějších období. Nebo docházející na terapie, užívající prášky a CBD. Bez možnosti se za celý den zasmát, prohodit s někým pár vět o něčem jiném, než o práci. A taky někde mezi, kdy člověk ještě není uplně ve formě, ale cítí, že se už zas nachvilku blýská na lepší časy.
Takže vlastně není tolik co řešit, zvyknout se dá na ledacos. Stačí pokračovat a nasadit úsměv. Cokoliv jiného by nejspíš znamenalo nutnost vysvětlovat věci, které se staly příliš dávno, lidem, kteří stejně mají svých starostí dost na to, aby je vůbec chtěli pochopit.