Portugalsko
Do Portugalska se vydávám koncem července. Plán je si zasurfovat a zchladit se v oceánu zrovna v době, kdy u nás nastupují nejhorší vedra. Letím z Prahy, což znamená, jediný – že se potkám Jirkou a bude sranda. Naneštěstí pro nás je fakt hrozný teplo a navíc odlétám už v šest ráno, takže nás tentokrát nečeká žádná divočina. Olda asi nebude mít takovej kšeft, jako tenkrát po mém návratu ze Zélandu.
Denča si přesto radši domlouvá azyl u kamarádky a my se jdem podívat na Náplavku. Odtud se vracíme k Jirkovi na byt, hrajem Playstation a slavíme páté narozeniny jeho psa. Přitom mi polije služební telefon pivem, takže přestane fungovat a trávíme hodinu zprovozňováním jeho starýho Iphonu s rozkřápnutým displayem, který si nakonec beru s sebou. Well played. Můžu vyrazit.
Let proběhne v klidu a mě čeká hlavní město Portugalska, Lisabon. Zarezervované Airbnb vypadá dobře – kdyby mi pán na ulici neukázal, kde to je, přešel bych vchod i počtvrté. Beru výtah do třetího patra a zvoním na dveře bez jmenovky. Naštěstí se trefuju. Teplá teče, všechno je čistý, wi-fi maj. Po ničem jiným netoužím. Jdu se projít po městě. Hlavní lisabonská třída obsahuje hlavně obchody typu Prada, LV a další blbosti, takže její jedinou výhodou je stromová alej uprostřed. Tím pádem se tu i odpoledne dá přežívat ve stínu. Pravý život se ale odehrává v postranních uličkách. Tady se roztápí grily, nalévá víno, sedí se u malých stolečků, které zaberou většinu chodníku a donekonečna se klábosí.
Druhý den přejíždím autobusem do Peniche, kdy se po kratším dobývání a pár telefonátech s majitelkou, Monicou dostávám na ubytování. Pak sháním kolo, protože k pláži to je pěšky minimálně dvacet minut a taky si potřebuju půjčit surf. Obojí se daří, takže se můžu ujistit, kolik jsem toho stihl zapomenout z toho mála, co jsem se o surfování na Zélandu naučil. Druhý den měním prkno, protože jsou malý vlny a potkávám se s Marťou a Kájou – holkama z Čech, co sem taky přijely smočit. Bydlí asi 5 km ode mě, takže se vidíme ve městě a pak stopují na ubytování.
Další dny chodím jezdit, vlny jsou menší, ale dobrý, takže toho chytám celkem dost. Výhodou místních pláží je jejich délka, takže i když je někdy v line-upu hodně lidí, dá se vždycky kousek popojít. Jediný co se mi tu nelíbí je obecný povědomí o tom, že se tu asi prostě dost krade. Lidi jsou tu opatrní na kola, na batohy, na vše. Žádná změna oproti Česku, ale velká proti Zélandu, kde se dalo cokoliv nechat válet na pláži a nikdo si toho ani nevšimnul.
Uprostřed týdne mě Monica bere autem na pláž Supertubos, což je vyhlášený místo na ježdění v Portugalsku. Koná se tu i závod série WSL – Rip Curl Pro. Dneska tu ale moc dobrý ježdění nečeká nikoho, vlny jsou sice velký, ale zavíraj se hrozně rychle. Stejně ale beru foťák a snažím se ulovit aspoň nějaký záběry, když už jsem tady. Navečer přijíždí Martina s Kájou a jejich crew z hostelu, takže sedíme na pláži a sledujem výkony ostatních surfařů.
Po návratu domů mi dojde, jak moc tady vercajk na focení dostává zabrat. Mokrej písek, suchej písek, bordel na snímači, všechno se tu najde. Do toho občas nemám nějakou tu krytku a navíc foťák i objektivy nosím jen tak v batohu. Maximální ochrana, kterou ty skla mají je igeliťák, ve kterým jsem si z krámu odnesl ovoce k snídani. Takže až budu něco prodávat, radši se poohlídněte, jestli ten objektiv, nebo foťák nenabízí i někdo další. Aspoň že k lidem se snad chovám líp.
Ve čtvrtek večer mi není moc dobře. Přepadají mě myšlenky na to, o kolik by to tu bylo lepší, kdybych měl s kým vyrazit. Sedím na molu, reflektory občas osvětlí historickou pevnost a místní festival pokračuje. Kašlu na něj. A nemám ani potřebu tady tvrdit, že večery na cestách za surfováním se odehrávají vždycky jenom na pláži u ohně s kytarou a spoustou podobně smýšlejích lidí. To ani náhodou. Možná ani nemá cenu takhle blbnout, když jste se narodili (a líbí se vám v ni, o tom žádná), ve vesnici, která nemá ani 300 obyvatel a vaši kámoši z mládí si užívají pohodičku za zdmi resortu někde v Egyptě.
Po mojí návštěvě Supertubos přichází období, kdy jsou vlny menší, takže jezdím třeba do Balealu, nebo ve zbytku dne prozkoumávám městečko a ochutnávám ryby. Vítězí steak z tuňáka. Red snapper aka chňapal červený se blbě jedl, hůř chutnal a ještě byl dražší. Pche. V neděli se už jenom tak poflakuju a loučím s Peniche. Po obědě jedu na pláž a chytám poslední vlny. Mají dlouhej interval, jsou malý, takže se obtížně chytají a na line-upu je celkem plno. Když to ale dopadne, dá se jet pořádně dlouho, takže čekání se vyplácí. Potom už vracím prkno do surf shopu, odkud jsem si ho před týdnem půjčil a jedu na hostel, kde si pomalu třídím fotky a posílám je Monice.
K večeru se jdu jdu ještě projít po městečku a pak sedíme na dvorku. Zkoušíme se vyfotit Polarodiem na památku, protože si zavedla novou tradici. Jsou tam z nás vidět jenom obrysy, takže radši dopijíme teplý víno a jde se spát. Pak mě čeká už jenom návrat do Čech a doufám, že i pivo v Mečově, nebo koupačka v Mezleči.
Ať se za to léto ještě něco stihne.