Bali a návrat domů, část 1.
Cestou ze Zélandu si děláme zastávku na Bali. Tohle místo si mezi turisty získalo pověst tropického ráje, kde je po celý rok teplý oceán ke koupání, krásné pláže a mystické chrámy uprostřed džungle. Letíme přes Austrálii a na přestup máme okolo tří hodin. Jenže zvýšená aktivita jedné ze sopek na Bali nás trošku vypeče. V Sydney totiž zjišťujeme, že náš spoj je díky ni odložený o devět hodin. Ptáme se na letišti, jestli můžem do města, ale bez víz to nejde. Musíme celou dobu čekat v letištní hale.
Ve tři ráno konečně přilétáme. Čekali jsme, že tu bude teplo. Nečekali jsme ale, že v noci vylezeme z letištní haly a budeme do čtvrt hodiny úplně propocení. V taxíku projíždíme nočními ulicemi Denpasaru a pozorujeme smečky toulavých psů. Ráno se budíme stále trochu ohromeni tou změnou – oba jsme s Marťou v Indonesii poprvé. Po vydatné snídani vyrážíme do uliček Kuty. Hlavním náboženstvím je tady dolar od turistů, druhým nejhojněji zastoupeným pak hinduismus. Proto se po ráno na chodníku objevují malé mističky s květinami, rýží a u nich hoří vonné tyčky.
Na lásku k penězům a naprostou absenci vzdělání, nebo zodpovědnosti zase ukazuje všudypřítomný bordel. Množství odpadu, které se na relativně malém prostoru vyprodukuje je obrovské. Někde to řeší skládka v džungli, jinde odpadky pálí a třeba v severní Kutě, kde trávíme nejvíce času, se toho spousta „vejde“ do místní kanalizace. Ta ústí rovnou do oceánu, který pak všechen sajrajt vyplaví zpátky na pláže.
Turismus je pro místní hlavním zdrojem příjmů, protože bez něj by se spousta lidí musela vrátit k pěstování rýže a životu v chýších. Na druhou stranu hlavně proto je tak snadné pronajmout si místnost k přespání u někoho doma. Stojí dvě stovky na noc a v restauraci se dá výborně najíst za stovku. Na místní kuchyni budeme vzpomínat jenom v tom nejlepším.
Necháváme věci na hotelu a balíme si naše živobytí do malých batohů. Taxíky se přesunujeme po Bali a navštěvujeme třeba Ubud, kde žije početná komunita makaků. Je s nima sranda, takže se půl dne procházíme pod stromy, krmíme opice a snažíme se, aby nám nic nesebraly.
V nedalekém Tegelalangu zase prozkoumáváme terasová rýžová pole a taky ochutnáváme cibetkovou kávu – Kopi Luvak. Nic extra. „Dej si radši pořádný kafe a neblbni.“ Řekl by taťka a měl by trošku pravdu. Ostatně po rodičích se nám během více než ročního cestování stýskalo, o tom žádná. Navíc uvědomuju, že s blížícím se návratem se trochu víc bojím, aby se nám něco nestalo. Obzvlášť tady, protože Bali a hlavně Lombok, kam se chystáme vyrazit, je ještě pořád dost divoký.