Focení. Vážně?
V roce 2018 jsem si řekl, že focení začnu brát trochu vážně. Ne zase úplně, ale trochu vážnějc jo. Předtím jsem si s ním totiž jenom tak pohrával. Občas. Nepravidelně. Když se mi zrovna chtělo. Navíc jsem opravdu dobře neznal s nikým, kdo by se mu věnoval. Měl jsem plno pochybností, jestli se to vůbec dokážu naučit. Často jsem se za to i styděl – asi i proto, že jsem pořád neměl fotky, který bych si představoval.
Do toho jsem dlouho bydlel (a snad zas jednou budu) ve Slatině nad Úpou, kde žije tři sta obyvatel. Nic proti tomu, ale víc, než jakoukoliv kulturu tam pěstujeme brambory nebo trávu. Takže mi prostě a jednoduše trvalo dlouho, než jsem se focení začal věnovat. Stejně jsem ale nakonec došel k tomu, že fotit budu. Vadilo mi, že jsem byl neproduktivní. V práci dobrý, jenže jsem neměl žádný jiný výsledky. Bylo na čase začít dělat něco dalšího. Navíc jsem se necejtil psychicky nijak skvěle. Ve focení jsem viděl šanci s tím něco udělat.
Roky mám problém se s někým zapovídat tak, aby mě to opravdu bavilo. Smysluplných konverzací o něčem, co obě strany doopravdy zajímá, zažívám málo. Často ty lidi potřebuju znát opravdu dlouho a proto se mi stává, že velká část rozhovorů končí u toho, jak se kdo má. Nic moc.
K tomu jsem doteď jsem prošel jenom pár partnerských vztahů, který se navíc ukázaly jako nefunkční už po krátký době. Nepřidalo mi ani to, že jsem si nikdy nevytvořil zvyk se někomu svěřovat a to včetně rodičů. Nedělal jsem to, když jsem byl mladší a tím spíš ne potom. Doma se mluví hlavně o praktickejch věcech. Takže jsem trávil většinu času ve vnitřní izolaci, odpojený od lidí, nebo nespokojený s jejich společností. Už vůbec nic moc.
Není divu, že jsem rok 2016 zahajoval s depresí. Po více než ročním pobytu na Novém Zélandu jsem se těžko usazoval. To horší mělo přijít. V únoru jsem při autonehodě přišel o bráchu. Kromě jiného to způsobilo, že jsem ztratil chuť věnovat se čemukoliv, co jsem do té doby dělal. Většinu energie, která mi zbyla, jsem soustředil na práci. Teda spíš na to, abych do ní vůbec přišel. Všechno tohle vedlo jenom k větší izolaci a problémům při vytváření vztahů s lidmi. Jako všichni introverti, i já potřebuju čas, aby se mi to povedlo. Pak přišlo stěhování do Hradce a terapie, kam jsem začal chodit na podzim 2016.
Úplně to nepomohlo, takže není divu, že jsem silvestra 2017 slavil čárama kokainu na bytě s téměř neznámejma lidma. Dva sourozenci, který jsem pár týdnů předtím potkal v baru a kluk, co se zrovna vrátil z lochu. Seděli jsme a poslouchali jeho vyprávění o tom, jak to chodí, když chceš udělat jméno jako tatér ve vězení. V roce 2018 mám něco málo odfoceno, běží tenhle web a věci přibejvaj. Kde chci ještě nejsem. Zdravej taky úplně ne. Ale lepším se. Tak snad už budu psát hlavně o výletech.