Rozhovor: Lin Šerková

Za druhé to bude jazyková bariéra, moje znalost cizích jazyků není na takové úrovni, abych si mohla s klienty popovídat tak hezky a smysluplně, jako s těmi českými a cítit se při tom komfortně. No a já si nesmírně ráda povídám a miluju český jazyk díky těm možnostem slov, která nám nabízí… A za třetí, jednoduše nic mi na těch českých svatbách nechybí. Konečně i tady lidé pochopili, že svatební den je jen o nich a nemusí se řídit žádnými pravidly a tak se každý rok dostávám k milejším a originálnějším svatbám.

Upřímně, jaké to je živit se hlavně focením svateb a reportáží? Když někdo chystá svatbu a vidí částku za fotografa může se i děsit. Ale už není tolik vidět, jak často dokáže někdo svatbu fotit, kolik tráví času úpravami, co musí všechno zaplatit. Dá se to?
Těžký, ale strašně krásný. Jsi vlastně celý den obklopený lidmi, kteří prožívají ty nejkrásnější chvíle v životě a ty jsi toho součástí…Ta energie kolem, kterou nasáváš je v podstatě jako droga. Teda aspoň já to tak vnímám. Když se vracím ze svatby, jsem občas po těch dvanácti hodinách na nohou tak unavená, že se bojím, že usnu za volantem, ale ten krásnej pocit z toho dne co ve mně zůstává mi to nedovolí. Vždycky si říkám, že když mě zastaví policisté, dají mi rovnou test na drogy, protože se podezřele usmívám.:)

Za ty roky jsem přišla na to, že se člověk musí přestat bát umět si ocenit svojí práci. S tím jsem se na začátku dost prala a bála jsem si říct adekvátní peníze, protože jsem si na tu částku dost nevěřila. Došlo mi ale, že kromě samotné práce, zkušeností, techniky, nákladů na cestování a jiných věcí, lidé platí i za tvůj čas, který jim dáváš. A já si svého času vážím. Musíš si to potom všechno spočítat dohromady, věřit tomu a za tou cenou si stát. Už taky vím, že ti správní klienti si tě vždycky najdou a cena potom hraje vedlejší roli.

Jak dlouho fotíš profesionálně?
Tohle slovo nemám moc ráda.:) Ale myslím, že je to tak pět let, kdy jsem za fotky dostala poprvé peníze.

Pamatuješ si na moment, kdy jsi si řekla, že se tím koníčkem chceš živit?
Pamatuju si na moment, kdy mi po svatbě mých kamarádů, kterou jsem jim nafotila, začali chodit poptávky na svatby od lidí, které jsem nikdy neviděla. Tam mi asi tak nějak došlo, že to co dělám tak moc ráda, by se vlastně mohlo stát mým vysněným povoláním… Pak to šlo už všechno strašně rychle. Měla jsem od začátku velké štěstí na lidi, které jsem potkávala. Hodně fotografů, kteří už dlouho fotili a stali se mými přáteli, mi moc pomohli do začátků… Jak dobrými radami, tak třeba i doporučováním a já se tak měla možnost dostat k těm správným klientům, co to cítí stejně jako já. Jsem za to všechno moc vděčná. Mám pocit, že jsem vždy byla ve správný čas na správném místě s těmi správnými lidmi.
A přišla naopak chvíle, kdy sis říkala: „kašlu na to, nejde mi to, nemám na to tohle dělat.“ Stalo se to někdy? Pokud jo, tak co ti vrátilo důvěru v to, že jsi na správné cestě?
Myslím, že každému fotografovi občas připletou do cesty určití nároční klienti. V téhle době jsem už za takové vděčná, protože chápu, že i takoví lidé jsou důležití. Učí nás růst, posouvat se a nedovolí nám usnout na vavřínech. Ale když jsem se s takovými setkala asi před třemi lety poprvé, dost mě to semlelo. Jsem dost citlivá a dřív jsem si všechno dost brala, tak jsem to i hodně obrečela. Začala jsem najednou o svojí práci strašně pochybovat. Najednou jsem i na fotkách, co jsem dřív měla ráda viděla chyby a každou další svatbu jsem prožívala ve velkým stresu, protože jsem se bála, že nějak zklamu. Přestala jsem si to užívat…