Střípky a střepy
„Mám ráda tu podlahu tady. Líbí se mi, jak křupe.“
Stála jsi na bytě v Plačicích u linky a poslouchala Ráno od ATMO music. Já odněkud přišel, otočila jsi se, koukla na mě a zpívala refrén.
„Jdu ven.“
„Najdu štěstí a ono za půl roku zas odejde.“
„Budu tě čekat.“
„Doufám, že mě tam někdy vezmeš. Už asi vím, kudy chci jít.“
„Zkouška proběhla. Je na čase začít si žít zase po svém.“
Když už tohle čtete, udělejte si laskavost. Až se vám bude někdo moc líbit a něco k němu ucítíte, dejte tomu nejen šanci, ale i snahu. A to dost. Měl jsem se víc ptát. Hlavně ve chvíli, kdy jsem byl dost možná jedinej člověk s kterým si chtěla povídat. Jestli se to posere potom, budiž, litovat můžete vždycky. Pokud to ale neuděláte, budete si říkat coby kdyby, necháte si v hlavě tisíc let starý sny a plány, co už nejsou ani pravda, budete se trápit určitě.