Ukrajina, část 2.
Výlet do okolí Užanského národního parku musím o den odložit, protože leje. Nudím se v Užhorodu a doufám, že zítra bude líp. Další den se počasí opravdu lepší, takže vyrážím. Jura se mnou jde na autobusák a tlumočí při koupi lístku. Neumím Ukrajinsky. Neumím ani Rusky, ale i kdybych uměl, tak mi to možná spíš uškodí, než pomůže. A hlavně neumím číst azbuku a už vůbec ne na cedulích zastávek z projíždějícího autobusu.
Takže chodím po přeplněným busu, ukazuju maminkám jedoucím z práce svůj lístek a zkouším je poprosit, aby mi řekly, až tam budem. Naznačují, že času je dost, do Volosjanky daleko. Tak snad dojedem. Zatím to tak nevypadá. Po půl hodině jízdy totiž začíná autobusu vynechávat motor, kdykoliv stavíme na zastávce. Řidič ho opravuje tak, že vyndá vercajk ze zavazadlového prostoru, odšroubuje něco vedle svojí sedačky a parkrát do toho mrdne hasákem. Zatím to třikrát pomohlo, takže pokračujem v cestě. Konečně mi někdo naznačuje, že budu vystupovat. Jsem v cíli.
Protahuju nohy, protože dál musím po svých. Prohlížím si vesničku a stoupám do kopce. Internet v telefonu nefunguje, musím se spolehnout na mapu, kterou mi dal Jura. Po půl hodině odbočuju z hlavní cesty vpravo. Kolem jsou hospodářská stavení, statky a chalupy. Babička žene krávy po cestě proti mně a mávne na pozdrav.
Ze dvora vybíhá pes. Jsem blbej, měl jsem si aspoň uříznout klacek. Pokousanej tady skončit nechci. Někdo ho volá domů, ale čokl na to kašle, má lepší zábavu. Naštěstí mi nakonec dá pokoj. Domků postupně ubývá a na obou stranách údolí se zdvihají lesnaté kopce. Je kolem čtvrté, takže nejdýl do dvou hodin chci mít jasno o tom, kde budu dneska spát.
Míjím další chalupu, na dvoře si hrají děti a paní si mě prohlíží ze zápraží. Oslovuje mě a nabízí, ať si od ni koupím čerstvě nasbírané houby. Doufám, že tohle není její jedinej příjem, protože moc lidí tudy nejspíš neprojde. Něco si od ni koupit chci, ale fakt nevím, co bych dělal s hřibama.
Pak pokračuju dál do kopce, dokud si nenajdu místo, kde budu dneska spát. Malá plošinka ve stráni, kde kdysi spadlo pár stromů vypadá dobře. Aspoň nebudu muset nikam daleko pro dřevo. Pod kopečkem teče potok, takže si jdu nabrat vodu, roztápím oheň a ohřívám něco k jídlu. Paliva je všude dost, takže se zásobuju, ať můžu přikládat celou noc. Když už jednou za čas spím uprostřed lesa pod širákem, nějaká ta nejistota na mě se setměním přece jenom padne. Tady padla dvojnásob, nebudu se tvářit, že ne.
Přemýšlím, kolik znám pohanskejch rituálů na ochranu před divou zvěří. Žádnej. OK, takže si aspoň beru do kapsy nůž. “Nůž, ty vole. Až tě medvěd vytáhne ze spacáku, chci vidět, co mu tím nožem uděláš.” Radši přikládám a zkouším spát. To jde blbě a budím se často, protože tak nějak pořád vnímám, jestli mi nevyhasnul oheň. Vstávám brzy, myju se v potoce a pokračuju dál vzhůru. Asi po dvou hodinách jsem konečně nahoře, někde v kopcích nad Husným.
Procházím se po hřebenech, svačím, obědvám a večeřím s parádním výhledem. Skoro nikoho jsem tu nepotkal, jenom pár místních občas sbíralo borůvky. Další oheň, další noc venku a ráno je čas se vydat na cestu zpátky. Beru to zkratkou, přímo dolů z hřebene, který jsem předtím obcházel. Snídám už v údolí u potoka, ke kterému dva dědové právě přihnali krávy na pastvu.
Když dojdu do vesnice, zkouším zjistit, kdy mi jede autobus do Užhorodu. Prý už jel. Dneska poslední. Takže jedině za tři hodiny vlakem. Kupuju láhev piva a jdu si lehnout na lavičku před nádraží. Po třech hodinách sušení ponožek a pospávání na sluníčku přijíždí vytoužená souprava. Nastupuju do krásnýho dřevěnýho vagonu a pozoruju paní, která tu zajišťuje občerstvení pro cestující.
Žádnej jídelní vůz, žádný stewardi s vozíčkem. Babička má tři tašky narvaný sušenkama, bonbonama pro děti a pivem. Obchází vagony a prodává lahváče cestujícím. Ty většinou končí na podlaze, koše tu nejsou. Krásně se mi jelo. Ve městě mě vítá Jura a dávám poslední noc v Petrově baráku. Druhý den vyrážím z Užhorodu. Pak už jen čekačka při prohlídce na hraničním přechodu se Slovenskem, abych náhodou nepašoval karton retek. Nepašuju, takže můžu domů. Hezky tady bylo.