Ukrajina, část 1.
V létě 2017 jsem se vypravil na Zakarpatskou Ukrajinu. Říkal jsem si, že když už single dovolená tak úplně. Tím pádem jsem se ani nenamáhal nějak extra přesvědčovat svoje kámoše, kteří by stejně pro takovouhle kratochvíli neměli moc pochopení. Díky blogu Jany Pechlátové se mi povedlo objevit chovnou stanici Huculských koní, která nabízí i ubytování a túry po okolních kopcích. Už to je kupa let, co jsem se v Janovicích vozil na Lindě, takže bylo na čase oprášit tenhle nikdy neexistující skill. Program by mi mělo doplnit pár dní v Užanském národním parku.
Vyrážím nočním vlakem do Košic a děkuju za vynález spací masky. Příště rovnou beru spací vagon. V Košicích přestupuju na autobus a v deset ráno mě vítá Užhorod a Petr, který provozovatelům chovné stanice pomáhá organizovat výlety a dohazuje turisty z Čech. Necelé dva dny prozkoumávám město a je to přesně o den víc, než potřebuju. Nedivím se, že Ukrajina chce do Unie a Unie o ni nestojí. Do těhle chodníků by nějaká dotace zahučela. Ale lidi jsou tu hodní, to zase jo. Líbí se mi obrovské trhy, kam se sjíždí všichni z okolí, aby prodali ovoce, zeleninu, nebo houby. Kupuju tady snídani a upíjím místní specialitu – kvas. Maggi nikdy nechutnalo líp.
Pak se přidávám k partě Čechů a Slováků a společně se přesunujem do divočiny. Po pár kilometrech nám naproti přijíždí chlapi ze stanice. Probíhají první panáky vodky na uvítanou. Batohy nám nahoru vyvezou, ale my musíme po svých. To některým jedincům jenom prospěje. Vede nás místní průvodce Jura, který umí trochu česky. Cesta skrz ukrajinské lesy utíká, protože mi vypráví o tom, jak pracoval v Praze na stavbě. Nahoře na planině, kde je chovná stanice a ohrada pro koně, nás čeká ubytování ve srubech, nebo stanech a parádní výhled.
Když si trochu odpočineme, přichází čas na první vyjížďku. Probíhá rozřazení do dvou skupin – v jedné by měli být ti, co umí jezdit a ve druhé všichni ostatní. Protože první skupinka se nějak ne a ne naplnit, snižují se nároky: „Kdo umí dobře jezdit? Kdo umí jezdit? Kdo už někdy jezdil?“ Ok, jdu do první crew. Sedláme, naši průvodci zjišťují, kdo jak na tom je a vyrážíme na krátký okruh.
Koně, které tu chovají jsou maličcí a v tomhle terénu se umí pohybovat skvěle. Není potřeba je moc korigovat, jenom občas se jim nechce, nebo nás zkouší odřít o strom. Po vyjížďce se opíráme o ohradu a koukáme, jak zapadá slunce. Ptám se, jestli chovají koně v těhle horách celý rok. Prý ne, na zimu je berou do údolí, protože i tak je vlci každým rokem připraví o několik hříbat.
Další ráno je krásný. Slunce, teplo, čerstvej vzduch, čištění zubů u potoka a snídaně. Jo, taky tady pro nás vařej. V deset ráno vyjíždíme na trek. Kromě vaření nás Saša stihnul oběhat s lahví a kdo se málo bránil, má v sobě čtyři vodky ještě před obědem. Jede se na poloninu Ostrá. Každý den dostáváme jiného koně. Ti lepší jezdci občas vyfásnou nějakého, který byl pod sedlem třeba jenom čtyřikrát v životě. Místní chovatelé učí rychle. Koně i turisty. Při návratu sjíždíme z kopců bukovým lesem a blížíme se ke stanici. Najednou paní, co jede přede mnou vykvikne a padá. Naštěstí proti stráni a ne z kopce dolů, takže to vypadá vtipně. Zkouším se netlemit, slejzám a jdu ji sbírat. Je vylekaná, ale přežije. Nic jí není.
Po večeři sedíme se Stanem, slovenským policajtem, ještě jedním klukem z Čech a místními u stolu a povídáme si. Vypráví o Ukrajině, životě tady na kopcích a válce na Donbasu. Pijeme vodku. Osm lahví v sedmi lidech. Nic, co bychom mohli zvládnout. Ráno zvracím u potoka. Potkávám zničenýho Stana. Zkouším se mu smát, ale nejde to, je mi hrozně blbě. I Saša po včerejší pijatyce leží v trávě na zádech. Mám radost, že ho to taky sebralo. Kolem jedenácté naše skupinka vyráží na dnešní vyjížďku. Julia nás peskuje: “Kolena do koňa a oťaže volno.” “Klid, on ví, co má dělat, je tady doma.” říkám si. Já se totiž dneska budu jenom kochat, tak hlavně ať jedem pomalu.
Po návratu vyráží druhá skupinka my máme volno. Dávám se trochu dokupy. Okukuju zmiji u potoka, sbírám borůvky a odpoledne utíká. Něco do pusy, něco do misky. Když je přinesu, zkonfiskuje mi je Saša s tím, že prý budou do pelmení. “Ťa vykompenzujem”, říká a nalije mi panáka vodky. , zakousnutí podává špek. Nic moc kšeft, měl jsem chuť na borůvky, ale dám si. Následuje předposlední den na stanici, poslední vyjížďka a potom už se vracíme do civilizace. Skvělý to tu bylo. Zbytek skupiny vyráží zpátky do Čech, ale já tu ještě pár dní pobudu. Ubytování mám v Petrově domě a další den plánuju vyrazit do Užanského národního parku.